Pravicová politika a sociální cítění. Je to protimluv? Není, je jenom třeba realisticky vyhodnotit aktuální situaci v České republice a oprostit se od klišé rádoby odborníků žijících ve svých sociálních bublinách.
Co je definicí pravicového myšlení?
Já se domnívám, že je to především přesvědčení o tom, že jednotlivec jakožto individualita sui generis je nejenom schopný, ale i ochotný činit vlastní rozhodnutí a nést jejich důsledky. Nepotřebuje, aby mu stát byl matkou, nebo spíše macechou, a říkal mu, co má dělat. V případě, že se mu trvale nedaří, neočekává danajský dar v podobě pár stovek na přežití výměnou za hlas u voleb pro socialisty nebo jiné populisty. Je samostatný a soběstačný. Naopak spravedlivě očekává, že za své předešlé odvody na nehorázných daních a poplatcích mu stát pomůže udržet si životní standard v přechodných chvílích, když se mu zrovna nedaří. Hodně živnostníků jistě ví, co je to druhotná platební neschopnost.
Jak to ve skutečnosti je?
Mnozí z nás si přechodně zažili (třeba jako studenti) nebo trvale zažívají, nikoliv nutně vlastním přičiněním, nouzi na vlastní kůži, kdy je zapotřebí počítat doslova každou korunu předtím, než ji účelně vyndáme z kapsy. A tou účelností rozhodně nemyslím cigarety, alkohol, nebo zábavu, ale skutečně nezbytné životní potřeby, jakými jsou zejména nájem, složenka za telefon a především alespoň trochu kvalitní jídlo. Pokud má někdo obdobným způsobem zatiženého partnera, leasing na auto, hypotéku na byt nebo vyživovací povinnost vůči dítěti, potom je to cesta do pekla dluhové spirály, spotřebitelských úvěrů, exekucí a insolvencí. Bezdomovectcví klepe na dveře onoho zaúvěroveného bytu, který zanedlouho může říkat „pane“ někomu jinému.
Co se mi nelíbí?
Během uplynulého týdne jsme měli na idnes.cz možnost sledovat projekt „Chudoba v Česku“. Zúčastnili se jej redaktorka Trachtová, poslankyně Adamová a pan Jíra, který reprezentoval skutečnou nízkopříjmovou skupinu obyvatelstva. Poslankyně Adamová předvedla pojetím své účasti v projektu pozérství nehrubšího zrna nevědouce pranic o skutečné chudobě, jejích příčinách a důsledcích. Ostatně, smysl celého projektu mi uniká, mnohé již sice bylo vyřčeno ve všelijakých diskuzích, ale vypíchnul bych to hlavní: týden vydávat stokurunu denně pouze za jídlo není referenční údaj. Není to ani nic světoborného – osobně znám spoustu lidí, i zaměstnaných se slušným příjmem, kteří za menší peníze žijí již roky, a přitom se třepou strachy, aby neměli neočekávaný výdaj, třeba že se porouchá lednice.
Co chci?
Adresnost a proporcionalitu sociálních dávek. To musí být absolutní mantra. Je nepřípustné, aby kdysi dlouhou dobu pracující člověk dnes dlouhodobě žil na hranici bídy a zároveň, aby snažící se živnostník podnikající v sezónní oblasti, jakou je třeba stavebnictví, pravidelně přerušoval na zimu živnost a do jara šel tzv. „na pracák“. Nestačí titěrné a nesystémové novely např. zákona o rodině, kterou Adamová předložila. Je potřeba myslet komplexně a především neopominout žádnou ze skutečně ohrožených skupin. To by bylo ovšem potřeba vcítit se do kůže těch potřebných, což by mělo být tou největší devizou politika. K tomu ovšem proběhnuvší projekt rozhodně směřovat ani nemohl.
Závěr
V reálném životě jsou situace, kdy dochází k disproporci mezi příjmy a výdaji. Je-li takováto situace poplatníka daně krátkodobá, má moderní stát povinnost se o něj postarat, aniž by si musel „brát od huby“. Je-li taková situace dlouhodobá, měl by stát umět nabídnout např. bezplatnou alternativu ke vzdělání nebo dosažené kvaklifikaci. Nemůže ale být ovšem živitelem „nemakačenků“. V první řadě ovšem musí takový člověk chtít a na druhé straně musejí stát nepopulističtí politici, kteří vědí, o čem celá problematika vlastně vůbec je.
