Koho a zda (ne)budu volit

V letošních volbách do PSP ČR již příliš nejde o souboj pravice-levice, ale jednotlivých osobností a zcela konkrétních témat. Ideologie se atomizovala.

Po prostudování si pražských kandidátek u mě u žádné ze stran s reálnou šancí dostat se přes 5 % hranici nenastal „wow-efekt“. Bude to tedy volba té nejvyšší kompatibility (záměrně nechci použít mediálního klišé „nejmenšího zla“ nebo „taktizování“). Pokud ovšem k volbám vůbec půjdu. Ale jak se tak znám, nejspíše ano.

Mohou si za to sami

Voliči jsou z politiky a politiků otrávení. Mají k tomu své oprávněné důvody a tak buď nevolí, nebo volí pro druhé nepochopitelně. Dovolte mi podělit se s Vámi o můj důvod, proč já jsem také otrávený, ale přesto volit nejspíš budu. Předně je nutno uvést, že se společnost polarizuje. Mám takový dojem, že ve volbách v minulosti zastánci té či oné strany si uměli vyposlechnout argumenty protistrany a polemizovat s nimi. V hospodě, v práci, s kamarády, se sousedy. Dnes tomu již tak není. Dnes je zastánce opačného názoru automaticky slabšího ducha. Pardon, ale tak to na mě skutečně působí. Nemohu souhlasit s dnes módním odklonem od paradigmatu levice – pravice s tím, že lepší je definice liberalismus – konzervatismus. Případně různé ty prefixy neo-, středo- nebo nicneříkající kočkopes konzervativně-liberální. To rádi hlásí ti, kteří jsou sami nevyhranění. Buď programově, aby mohli být v jakékoliv koalici a před nikým si nezavřeli dveře do jednacího sálu a zdánlivě neztratili tvář před svými příznivci, nebo upřímně, protože sami o sobě nemají jasno.

Kdo ne

Určitě pro mě nejsou volitelní komunisté a prospěcháři v různých podobách: KSČM, ČSSD, ANO. Z principu. Dále TOP 09, Zelení a Piráti, to vše jedno jest: vítači uprchlíků a eurohujeři, de facto socialisté.

KDU-ČSL: strana-kurtizána, která jde za vidinou zisku či moci s kýmkoliv. A to i za protektorátu (Strana národní jednoty za tzv. „druhé republiky“ a poté za okupace jako Národní souručenství). Ostatně i Tisovi fašisté ve Slovenském štátu byli „ľuďáci“. Jediná vláda od vzniku samostatného Československa, ve které tito kolaboranti nebyli, byla ta poslední autenticky pravicová: první vláda Mirka Topolánka s jepičím životem (09/06-01/07).

Realisté mají zajímavý program, ale tak nějak z nich cítím, že to jsou Věci Veřejné vol. 2 ztělesněné Michalem Morozem, který před sebe vystrčil jinak charismatického intelektuála Petra Robejška. Podvodů na voliče bylo již dosti. Původ jejich zdrojů (Penta) je tak nějak to poslední, co by mě zajímalo, každou stranu s potenciálem dostat se do Sněmovny si někdo z byznysu financuje, chcete-li „vodí“. Každou.

SPD, SPO, BPI asi ani nechci moc komentovat. Míra intelektu jejich příznivců, kteří se projevují na sociálních sítích, vypovídá za vše. Ostatně dosti absurdním divadlem je, že vůdcem českých národovců je Japonec a oni mu to baští. Že anti-islamisté jsou agnostici a ostatní jim to baští. Že nikdo, s kým mám možnost se pobavit, nevolil Miloše Zemana. Buď se tedy pohybuji v naprosto homogenní sociální skupině (nepravděpodobné), nebo se Zemanovi voliči za svou volbu stydí a nehlásí se k ní (chápu a promíjím, sebereflexe je důležitá).

STAN: nabízejí zajímavé osobnosti, které za sebou mají zajímavé činy. V pozitivním i negativním slova smyslu. Autor registru smluv Farský. Tím chválou končím. Chvíli se lísali k lidovcům, chvíli jako bohatá nevěsta čekali s rozevřeným lůnem na atraktivní nabídku od jiných, např. i od hnutí ANO. Dále tam jsou tito lidé: eurohujer Polčák, věrolomná Plamínková, obviněný Půta. Nebrat.

Svobodní: jejich postoje jsou zajímavé, zejména ve vztahu k byrokracii EU a k osobním svobodám. Nicméně předseda Mach se může s předsedou ODS Fialou chytit za ruce a navštívit nudu, aby poté spáchala sebevraždu pro nadbytečnost. Myšlenky mají zajímavé a mě blízké, ale charisma mají na bodu mrazu. Oba. Svobodní ovšem za celou dobu svého působení nebyli schopni vygenerovat jiné zajímavé osobnosti, než svého předsedu. Několik let působí na české politické scéně, ale mám-li vystavit finální účet, poté se omezím na jedno slovo: letargie.

Kdo může být

Zbývá mi tedy ODS. K ní mám mnohá „ale“, resp. k některým jejím vůdčím osobnostem. Nejkontroverznějším kandidátem je Václav Klaus ml. Kvůli němu bych je volil i nevolil, mám z něj silně ambivalentní pocity. Na jednu stranu se mi líbí jeho názory a pragmatismus, na stranu druhou právě bezzásadovost vyplývající z onoho pragmatismu, která by mu asi nijak nebránil upéct koalici s Babišem. A také je to velký solitér, který nejde pouze proti proudu obecně (sympatické), ale mnohdy i proti vlastní straně, z níž vystoupil a poté zase do ní vstoupil (nesympatické). Mají i zajímavé kandidáty jako Černochovou, Humplíka nebo Udženiju. Uvidím.

Závěrem tedy mohu konstatovat toliko: pokud k volbám vůbec půjdu, budu důsledně kroužkovat. Avšak pokud se kterýkoliv oprávněný volič rozhodne se svým časem ve dny voleb naložit jakkoliv jinak, než navštívit volební místnost, nemůžu mu to mít za zlé. Navzdory tomu, co jsem si doposud myslel: že nevolit je, jemně řečeno, „nechytré“. Tentokrát to ovšem pochopím. Konzervativní pravicový volič totiž nemá z čeho vybírat. Ani srdcem, ani rozumem. Pouze kompromisem. A to je zlé. Pro celou společnost a dlouhodobě.

Lukáš Lexa

Zadavatel: žádný. Zpracovatel: já.

P.S.: ve vztahu k předvolebním průzkumům si myslím, že letos bude velmi nízká volební účast. Zejména na tom bude tratit ANO, protože jeho protestní voliči možná prohlédnou kriminální minulost a současnost „majitele“ hnutí Babiše. Že je to podvodník, lhář, zloděj a defraudant. A StBácký fízl a donašeč. K volbám by proto raději ani nemuseli přijít. Bohudík alespoň za to.