Česká národní banka zpřísňuje podmínky pro získání hypotéky. Běžný člověk tak na ni nedosáhne. Proč se nemluví o brutálním vrchnostenském zásahu do doposud liberálního způsobu nabytí nemovitosti?
Někde bydlet zkrátka musíme všichni a málokdo z nás má to štěstí, že si byt nebo dům může jednoduše koupit ze svého. Většina z nás proto jde do banky pro hypoteční úvěr, což je pro mnoho lidí jediná možnost, jak dosáhnout na miliony. K získání hypotéky musíte splnit řadu podmínek, které si úvěrující banka klade. Respektive, banka si klade podmínky zejména podle zákona a podle vyhlášek České národní banky pod vedením jejího současného guvernéra Jiřího Rusnoka. Jednou z těch podmínek je procentuální podíl zajištění úvěru nemovitostí, tzv. LTV (= loan to value), a to zpravidla tou kupovanou. Nedávno bylo ještě možné získat hypotéku ve výši až 100 % hodnoty zastavované, tj. kupované nemovitosti. Od letošního května to bude možné pouze do výše 80 % a guvernér Rusnok se již nechal slyšet, že ČNB bude tvrdě stíhat ty banky, které zbývající část kupní ceny poskytnou jiným způsobem, např. úvěrem ze stavebního spoření nebo spotřebitelským úvěrem. To znamená, že když nebudete mít na účtě stovky tisíc, žádný byt si zkrátka nekoupíte.
Jaká je tedy cesta ze situace, kdy člověk nemá našetřenou volnou hotovost, což se týká drtivé většiny mladých středněpříjmových párů s dětmi? Dát do zástavy další nemovitost, například rodičů. V horším případě půjčit si v zóně šedé a nikým neregulované ekonomiky. Ovšem co je smyslem zástavního práva? Uspokojit věřitele (banku) v případě neplnění závazku (splácení). Paternalismus, který ČNB razí, se tak projevuje tím, že úvěrující banka bude mít v zástavě nemovitosti vysoce převyšující hodnotu úvěru. Případně vžene zájemce o vlastní bydlení do náruče lichvářů, což je spirála dluhové pasti. Opět se omezuje svoboda trhu a reguluje se něco, co tu doposud fungovalo v podstatě bezproblémově.
U omezení dostupnosti hypoték platí širší, celospolečenské a politické souvislosti. Problém dostupného bydlení není navzdory vládním proklamacím, respektive sobotkovskou ČSSD, nikterak řešen. Dostupné bydlení je nyní určeno výhradně pro tzv. exkluzivní skupiny. Regulace hypoték situaci ještě více zkomplikuje. Středněpříjmová skupina tak ztrácí přístup k bydlení hrazenému pomocí hypotéky, protože vrchnost nechce, aby byla součástí oné exkluzivní skupiny. Lidé tak jsou nuceni žít v nájemním bydlení, což socdem náramně vyhovuje: ona chce mít voliče jakkoliv závislého na státu, přímo či nepřímo.
Členka vlády Sobotkova kabinetu, ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová (Hnutí ANO 2011), k dané problematice mlčí, ačkoliv bydlení spadá do její gesce. Namísto řešení reálných problémů a potřeb řadových občanů provádí coming out v přímém přenosu v rámci vytváření jakéhosi prapodivného politického marketingu.
A co dělá opoziční TOP 09, od které by člověk čekal, že zrovna toto téma týkající se jádra jejího elektorátu zvedne? Jako vždy pokrytecky mlčí, byť na svých spanilých jízdách Teslou po České republice horuje pro střední třídu. Jenomže překrucuje její definici: tvrdí, že je to okruh lidí, kteří mají určitý styl života a sdílejí hodnoty, jakou je například svoboda. Absurdní! Jako by snad jiní lidé, nezapadající do této definice, svobodu nechtěli. O kom se tedy vlastně baví? O hipsterech z Karlína ve flanelové košili s vousem pěstěným tak, aby se líbili jiným vousáčům, a kteří jsou ochotní dát sto korun za šálek fair trade biokávy a pindat o tom dvě hodiny? Ne, tohle opravdu není střední třída.
Střední třída je z ekonomického pohledu (ostatně žádný jiný není, výše zmíněná definice je pouze agitační předvolební konstrukt) definována tak, že se jedná o vysokoškolsky vzdělaného člověka s výrazným příjmovým potenciálem, který má vlastní (!) bydlení a je zabezpečen na stáří a pro případ nenadálých událostí. Proto tvrdím, že v České republice žádná střední třída prakticky neexistuje. Koneckonců, nejvyšší zadluženost per capita je právě v Praze. Zvykli jsme si zaměňovat pojmy střední třída a průměr. Ve středněpříjmovém pásmu v Česku je dnes téměř každý zatěžkán hypotékou, kterou bude splácet po zbytek svého ekonomicky aktivního života. A nejenom splácet, ale i přeplácet. Vezměme si dnes běžnou úrokovou sazbu 2 % p. a. x 30 let splácení = 60 % bance navíc. Zde se omlouvám odborníkům za obludné zjednodušení, jsem si vědom toho, že se užije složeného diskontování, avšak tento text nemá akademické ambice, naopak chce být srozumitelný.
Jaký je tedy závěr, milý daňový poplatníku? Pokud si chceš v Praze koupit průměrný dvoupokojový byt za 3 miliony v paneláku na hranici životnosti kdesi na okrajovém sídlišti zamořeném příměstskou dopravou, potom musíš mít na účtu alespoň 600.000 v hotovosti. Nemáš? Potom budeš nadosmrti platit nájem v bytě, který ti nikdy patřit nebude. A třes se, abys neonemocněl nebo nepřišel o práci. Mimochodem, stres způsobuje rakovinu.
Lukáš Lexa
