O poklonkování Číně a vzývání Tibetu, aneb všichni se pomátli

Tak to máme konečně za sebou. Číňan v pondělí přijel, ve středu zase odjel a kontroverze to budí ještě dnes.

A v jinak stojatých vodách českého veřejného dění se zrodilo mnoho amatérských sinologů, ad hoc ochránců lidských práv, ale i obdivovatelů ostentativního rudého papalášství. Celý ten soubor průvodních jevů chutná poněkud divně, asi jako dort od pejska a kočičky.

Čínská lidová republika je jednou ze světových velmocí: vojensky určitě, hospodářsky s jistými výhradami také. Definovat ji jako moderní stát již ovšem kulhá na obě nohy. Obchod a výroba sice nesou znaky (vcelku dravého) kapitalismu, avšak komunistickou diktaturu tam bezesporu mají co do organizace společnosti, včetně kontroly výrobních prostředků a zahraničního obchodu. Porušování lidských práv na všech úrovních nijak nezpochybňuji ani nebagatelizuji a je nutné se proti tomu důrazně vymezit, odmítat kvůli tomu obchodní vztahy (a urážet delegaci) mi přijde velice krátkozraké i s ohledem na to, že tak k tomu přistupují i země s mnohem delší tradicí demokratického zřízení a ochrany lidských práv, protože jsou hrdé a znají své místo ve světové ekonomické diplomacii. Čína je prostě natolik významná, že ji nemůžeme opomíjet.

Tibet vždy patřil do geopolitické sféry vlivu velkých dálnovýchodních říší: Mongolska a Číny. Faktickou samostatnost neměl nikdy pro přítomnost britské posádky v meziválečném období, která byla v předvečer japonského tažení v Asii ještě posílena, protože politická reprezentace Tibetu jej hodlala podpořit. Fakticky tam ani nikdy neměli demokracii, byla to země se silným teokratickým zřízením a o lidských právech si tamní obyvatelé mohli nechat jenom zdát. Dnes se oči některých upínají k osobě Dalajlámy, protože je to takový docela sympatický chlapík s rošťáckým úsměvem. Moje sympatie k němu ovšem poněkud ochably po prohlášení, že preferuje socialismus a považuje se za marxistu. Zvážím-li dějiny Tibetu a prohlášení jeho neformálního představitele, je mi to poněkud zvláštní symbol pro svobodu, demokracii a boj za lidská práva. Existuje mnoho míst na světě, kde jsou nebo byly problémy s omezováním lidských práv nebo došlo k agresivní anexi území, ale to už prostě není tak „trendy“ a to někdy i proto, že někteří jsou dnes našimi spojenci. Celé to tibetské tažení odstartoval prominentní volič Strany Zelených Václav Havel, kterého světoví státníci plácali po zádech, jaký je to kabrňák a přitom mu byli vděčni za to, že se Česká republika netlačí na trh, který si ty velmoci chtěly samy opanovat, byť potenciál k tomu měla (to samé platí o zbrojním průmyslu jako takovém). Tibet je prostě natolik nevýznamný, že si nezaslouží takovou pozornost, jaké se mu dostává. Ani jako symbol.

Příznivci a odpůrci čínské státní návštěvy mají jeden společný rys: nedostatek míry. Kancelář prezidenta republiky to dost přehnala s análním alpinismem, ať už nyní nebo před rokem pitvořením se prezidenta Miloše Zemana s plyšovým krtečkem v čínské státní televizi nebo nynějším posvěcením další lukrativní trafiky pro Jaroslava Tvrdíka. Tibetští vlajkonoši naopak opomínají hospodářský význam uzavřených kontraktů, významnost hostů a problematičnost dějin Tibetu a jeho představitelů.

Policie České republiky to zase přehnala s horlivostí. Mnozí nejspíše viděli ony kontroverzní záběry, jak uniformovaní i neuniformovaní příslušníci nepřípustným způsobem omezují svobodu projevu, nebo jak navštěvovali aktivisty u nich doma, vyhrožovali předvedením osazenstvu pražských kanceláří a škol, kde byly v oknech tibetské vlajky. Pevně věřím v právní stát, který toto jednání řádně prošetří a vyvodí z něj důsledky. Prvním z nich by měla být rezignace policejního prezidenta Tomáše Tuhého nebo ministra vnitra Milana Chovance, protože policejní stát tu nechci. Pevně také věřím tomu, že BIS a jiné bezpečnostní složky státu monitorují ty organizátory zájezdů čínských vítačů, protože mi není příjemné, že si u nás doma vyskakují agenti Pekingu na naše spoluobčany, kterým v „umravňování“ demonstrantů očividně dopomáhala česká policie.

Nějak se mi z veřejného prostoru vytrácí racionalita a na její místo nastupují podlézání, provokace, hysterie, gesta a osočování. Je to další z rysů nebezpečné polarizace společnosti. Pokud bychom totiž byli dostatečně sebevědomým společenstvím svobodných lidí, nepoklonkovali bychom nikomu, neupínali se k prázdným symbolům a zároveň bychom dokázali dát naprosto legitimním a legálním protestům prostor ke svobodnému vyjádření slušnou formou názorů všech, ať už si kdokoliv myslí cokoliv o komkoliv. Hezky česky: „vocaď – pocaď, aneb i to hovado má svůj strop“.